Ela Prokopová

Pro Biblio jsem přečetla a napsala recenzi na knížku Mokře chodí v suše, která se věnuje tradicí vodnictví převážně v Čechách. 

​

Kdo nezná vodníka, není Čech

“Postavu vodníka či hastrmana zná v českém prostředí pravděpodobně každý.” (s.11). Málokterá postava české literatury je však tak neuchopitelná, neposlušná a polyfunkční jako právě vodník, i proto je zajímavé, že na svou první literární monografii si vodník musel počkat až do letošního roku.

​

Podrobné péči se vodníkovi dostalo od Pavla Šidáka publikací Mokře chodí v suše (Academia, 2018). Neuchopitelného vodníka, který se vzpírá veškerým systémům (např. etické dualitě, žánrové příslušnosti i fyzickému ztvárnění), zachycuje v přechodu od folklorních záznamů přes ohlasy a inspiraci až ke svébytné autorské literární tvorbě. Z korpusu citovaných textů, které se pohybují od jmen mohutných pilířů českého literárního nebe (K. J. Erben (odsud i enigmatický titul knihy, pokud jste dosud tápali), A. Jirásek, J. Vrchlický, J. Seifert, J. Neruda) až k těm, která uslyšíte patrně poprvé (J. V. Jahn, S. Kocourek či K. Dewetter), povstává vodník fluidní, nevyhraněný jako voda sama, přesto však plně funkční.

​

​

Věřte nebo ne, recenze byla publikována tiskem, není tedy dostupná pro čtení online.